Ostrov Korčula

Jako všechny dalmacké ostrovy je Korčula protažená z východu na západ. Východní a západní části jsou nízké, zatímco centrální část je vysoká. Nejvýše vystupuje Klupca (569 m n. m.). Ostrov hustě pokrývaly lesy do doby, kdy ohromné požáry zničili celou centrální část ostrova mezi osadami Bláto a Smokvica (v r. 1998).

K hlavním hospodářským aktivitám patří zemědělství, pěstování ovoce, rybolov, zpracování ryb, stavba lodí a cestovní ruch. Mezi pobřežní osady patří Lumbarda, Korčula, Račišče a Vela Luka. Vnitrozemské osady zahrnují Žrnovo, Pupnat, Čára, Smokvica a Bláto. Osady spojuje regionální silnice. Ostrov je spojen s pevninou a dalšími ostrovy mezinárodní trajektovou linkou Rijeka - Zadar - Split -Stari Grád - Korčula - Sobra - Dubrovnik - Bari a místními tra-jektovými linkami Split - Mvar - Vela Luka - Uble a Korčula -Orebič. Cestovní ruch se na ostrově Korčula začal rozvíjet později než na ostrově Hvar. Poryvy větru jsou silné v okolí celého ostrova, přesto patří Korčula k nejoblíbenějším cílům jachet a plachetnic v Jaderském moři. Ostrov Korčula byl osídlen již v období neolitu a v době bronzové. V 5. a 6. stol. př. n. I. (řecká kolonie) se ostrov nazýval Korkyra Melaina (černá Korčula). Římané, kteří obsadili ostrov v r. 35 př. n. I. změnili název na Corcyra Nigra. Po pádu římského impéria přešel ostrov pod nadvládu Ostrogótů a později byzantské říše. Vlastníci ostrova se stále měnili do doby, než se ostrov stal částí Benátské republiky (1420-1798), ostrov si však uchoval svoji autonomii. Ve 14. stol. se ostrov proslavil svými kamennými lomy. Nejznámější lomy se nacházejí na ostrůvcích Kamenjak, Vrnik a Sutvara, které leží nedaleko východního pobřeží. Kameníci z Korčuly se podíleli na výstavbě četných architektonických památek od Kotoru až po Benátky.